Kdo byli huncokári
Slovo „huncokár" je zkomolení německého Holzhacker — dřevorubač. Od poloviny 18. století najímali hrabata Pálffyovci na správu a těžbu svých malokarpatských lesů německy hovořící dělníky z Dolních Rakouska, Štýrska a dalších habsburských zemí. Centrum pro tradiční lidovou kulturu ↗Podle tradované výklady Pálffyovci nevěřili místním lesákům — ti prý se spřátelili s domácími a přivírali oči nad krádežemi dřeva. Na jižní straně Malých Karpat tak postupně vzniklo téměř 50 usedlostí, nejhustší osídlení bylo na Piesku, dnes v části Modra-Písek. Malokarpatsko.sk ↗
Život na lesních samotách
Huncokári bydleli v jednotlivých domcích rozptýlených po lese, vzdálených i půl hodiny chůze, které jim poskytli zaměstnavatelé. Mluvili vlastním německým nářečím, byli hluboce věřící římští katolíci a modlívali se u lesních křížů. STVR ↗Komunita žila uzavřeně — manželství uzavírali téměř výlučně mezi sebou a zůstávali věrní svým páním. V 18. století za dětmi do jednotlivých osad chodil učitel vždy na dva až tři týdny. Kromě kácení a vyvážení dřeva a vysazování borovic si pěstovali zeleninu a ovoce a chovali trochu dobytka. Centrum pro tradiční lidovou kulturu ↗
Hřbitov v lese — nejsilnější památka
Nejsilnější památkou po huncokárech je lesní hřbitov na Piesku nad Modrou — lichoběžník o rozloze 946 metrů čtverečních uprostřed lesa. Sloužil výlučně k pohřbívání horských dřevorubačů a jejich rodin a nikde jinde na Slovensku se v takové podobě a rozsahu nezachoval. Město Modra ↗Potomci jej postupně obnovili — v roce 2005 na něm přibylo nové dřevěné oplocení a v roce 2014 zrestaurovali 21 původních dřevěných křížů. Město Modra ↗
Zánik — a návrat paměti
Dvoujazyčná komunita přežila až do druhé světové války. Po roce 1945 část huncokárů odsunuli do Německa, horské osídlení se rozpadlo a zbývající rodiny se rozptýlily a asimilovaly. Centrum pro tradiční lidovou kulturu ↗Některé samoty však existovaly ještě dlouho — na místě zvaném Tanirkárová v oboru nad Pískem stál podle potomků huncokárský domek ještě v 50. letech. Potomkovia Huncokárov (Facebook) ↗
Paměť se však nevytratila. První setkání potomků se konala již v roce 1979 v Sološnici a dnes je sdružuje občanské sdružení Potomkovia Huncokárov vedené Jánem Grausom. Sídlí v obnoveném Holzhacker Hause na Písku, schází se dvakrát ročně, obnovilo lesní hřbitov a pátrá i ve vídeňském archivu Pálffyů. STVR ↗
A právě na jednom z těchto setkání — na Magdalenském setkání 18. července — pokřtili i novou knihu Alžbety Mihalovičovej-Sagmeister „O Huncokárech — Příběhy ze života horských lidí". Kmotrem se stal výtvarník Ferko Jablonovský, sám huncokárský potomek, a knihu pokřtil zvonečkem — starým huncokárským předmětem, který je i na její obálce. Potomkovia Huncokárov (Facebook) ↗
Co sleduje hotinfo
- Zda se dvakrát ročná setkání potomků a zájem mladší generace zachovají, nebo se vzpomínka na huncokáry zúží již jen na archív.
- Osud lesního hřbitova na Písku a Holzhacker Haus jako nejvíce viditelných hmotných památek po komunitě.
- Zda přibudou další knihy a archivní výzkumy (vídeňský archiv Pálffyů), dokud žijí pamětníci a vypravěči.
- Širší osud nářečí karpatských Němců — po Mantákoch a huncokárech dalších mizejících jazykových ostrovů Slovenska.
