Židovský kodex vzal lidem práva i majetek. Šest částí o majetku tvoří 167 z 270 paragrafů

Vládní nařízení č. 198/1941 o právním postavení Židů, známé jako Židovský kodex, zbavilo lidi občanských práv i majetku. Památný den obětí holokaustu a rasového násilí připadá na Slovensku na 9. září právě proto, že v ten den roku 1941 ho vydala vláda válečné Slovenské republiky. TASR ↗ Na středeční památný den byly po Slovensku ohlášeny pietní akce včetně čtení jmen obětí v Trenčíně a v Bratislavě a ústavní činitelé vydali prohlášení. TASR ↗ Přečetli jsme celé znění, které zveřejňuje Ústav paměti národa, a spočítali, kolik paragrafů připadá na jednotlivé části. Z 270 paragrafů jich 167 patří do šesti částí věnovaných majetku a nejdelší z nich, Převod majetku, má samotná 105 paragrafů. ÚPN — plné znenie ↗

Co je v těch 270 paragrafech

Kodex má nečíslovaná Všeobecná ustanovení a za nimi dvanáct číslovaných částí. Všeobecná ustanovení mají pět paragrafů, část Osobní postavení 51 a část Vyloučení z veřejného života 26. Majetku se věnují Majetkoprávní postavení s 27 paragrafy, Převod majetku se 105, Fond na podporu vystěhovalectví Židů s jedním, Správa majetku se 17, nesení nákladů revize a oceňování podniků se třemi a zvláštní předpisy ve věcech daňových a poplatkových se 14. Zbytek tvoří společná ustanovení s pěti paragrafy, výjimky se dvěma, přechodná s jedenácti a závěrečná se třemi. ÚPN — plné znenie ↗

Těch šest majetkových částí má dohromady 167 paragrafů, tedy 61,9 procenta z 270. Jde o náš vlastní přepočet znění zveřejněného Ústavem paměti národa, nikoli o údaj převzatý od instituce. A je to počet paragrafů podle zařazení do částí, nikoli podíl textu ani obsahová klasifikace každého ustanovení zvlášť.

Hranice navíc není ostrá, protože majetková ustanovení jsou i mimo těch šest částí. Paragraf 254 ve společných ustanoveních určuje sazby dávek za výjimky a paragraf 259 v přechodných ustanoveních řeší propadnutí rozhlasových přijímačů a zbraní spolu s odevzdáním pasů, řidičských a zbrojních průkazů. Číslo 167 tedy hovoří o zařazení paragrafů do částí, nikoli o obsahové klasifikaci každého z nich.

Komu kodex svěřuje rozhodování

Nejvíce pravomocí dostává Ústřední hospodářský úřad. Podle paragrafu 28 mohl po dohodě s ministerstvem vnitra uložit Židům povinnost vystěhovat se z určité obce a současně povinnost nastěhovat se do jiné, případně určit obvody, do kterých se nesměli přistěhovat. Podle paragrafu 110 byli Židé i nežidovští manželé Židů povinni vykázat veškerý svůj majetek. Úřad rozhodoval o likvidaci a arizaci, povoloval zaměstnávání Židů a kontroloval nakládání s vázanými účty a uloženými cennostmi, přičemž jeho rozhodnutí byla konečná. ÚPN ↗

Odpovídá tomu i to, jak často se v textu objevuje. Podle našeho přepočtu je Ústřední hospodářský úřad i s pádovými tvary v 71 paragrafech a má 137 výskytů, Ministerstvo vnitra je ve třinácti paragrafech. Frekvence sama o sobě neměří moc ani odpovědnost, jen ukazuje, kterou agendu předpis vyplňuje. ÚPN — plné znenie ↗

Úřad nevznikl kodexem. Zřídilo ho nařízení č. 222/1940 ze 16. září 1940 a působil do roku 1945, přičemž podle archivního popisu začal fungovat v říjnu 1940. Jeho předsedou byl do července 1942 Augustín Morávek, po něm úřad převzal a reorganizoval Ľudovít Paškovič. EHRI ↗

Arizace nezačala kodexem. Prvním arizačním zákonem byl zákon č. 113/1940 z dubna 1940, druhým nařízení č. 303/1940 z 30. listopadu 1940, na jehož základě bylo arizováno více než 2 200 podniků. ÚPN ↗ Vláda vydala kodex podle paragrafu 1 ústavního zákona č. 210/1940, který Sněm přijal 3. září 1940 a který ji zmocnil dělat opatření k vyloučení Židů z hospodářského a sociálního života a k převodu jejich majetku do křesťanských rukou. ÚPN ↗ Majetková převaha v textu tedy odpovídá tomu, k čemu byla vláda zmocněna.

Kdo byl podle kodexu Žid

Kodex se hlásí k rasovému kritériu, ale opřel ho o náboženské záznamy. Podle paragrafu 1 se za Žida považoval ten, kdo pocházel nejméně od tří podle rasy židovských prarodičů. Za Žida se však při splnění dalších podmínek považoval i takzvaný židovský míšenec se dvěma takovými prarodiči, například pokud k 20. dubnu 1939 patřil k izraelitskému vyznání nebo do něj po tomto dni vstoupil. Podmínek je v paragrafu více a vážou se na konkrétní data, takže toto shrnutí není úplnou definicí. ÚPN — plné znenie ↗

Klíčová je definice o odstavec níže: za židovského prarodiče podle rasy se má považovat ten, kdo patřil k izraelitskému vyznání. Rasa se tedy nezjišťovala biologicky, ale z matriky. Předpis tak zasáhl i lidi, kteří sami věřící nebyli nebo byli pokřtěni. Potvrzení o tom, že někdo není Žid, vydávaly obecní a obvodní notářské úřady a ve sporných případech rozhodovalo ministerstvo vnitra.

Co kodex ponechal prováděcím předpisům

Podobu povinného označení kodex sám neurčuje. Paragraf 8 ukládá povinnost nosit židovské označení, ale podrobnosti o jeho tvaru a o způsobu nošení přenechává vyhlášce ministra vnitra v Úředních novinách a tomu samému ministrovi svěřuje i obecné výjimky. Židovská hvězda je v textu jmenována jedinkrát, v paragrafu 27, který nařizuje označit jí poštovní zásilky. Za nenošení označení hrozila pokuta od 100 do 10 000 korun, v případě nevymahatelnosti přeměněná na jeden až patnáct dní vězení. ÚPN — plné znenie ↗

Ostatní zásahy jsou v textu konkrétní. Paragraf 9 zakazuje manželství mezi Židem a Nežidem a za vědomé porušení zákazu hrozí vězením do tří let spolu se ztrátou úřadu a volebního práva. Paragraf 10 trestá vězením do pěti let vědomý mimomanželský pohlavní styk mezi Židem a Nežidovkou i mezi Židovkou a Nežidem, tedy styk mezi skupinami, které si předpis sám vymezil. Paragraf 12 bere Židům volební právo i právo být voleni do Sněmu, což je jediná zmínka o parlamentu v celém dokumentu. Podle paragrafu 22 měli Židé ve věku od 16 do 60 let s určenými výjimkami povinnost vykonávat práce nařízené ministerstvem vnitra. Paragraf 41 zakazuje zaměstnávat v židovských domácnostech nežidovské pomocnice a paragraf 257 určuje, že takový pracovní poměr je třeba zrušit nejpozději do 31. října 1941.

Osvobození měla sazebník

Část desátá se jmenuje Osvobození a výjimky a tvoří ji dva paragrafy. Paragraf 255 říká, že prezident republiky může udělit osvobození od ustanovení nařízení, že mohou být úplná nebo částečná a lze je vázat podmínkami. Třetí odstavec dodává jednu větu: osvobození lze kdykoli odvolat. Paragraf 256 přebírá dříve udělené výjimky jako osvobození od obdobných ustanovení nového předpisu a vztahuje na ně stejnou odvolatelnost. Na osvobození tedy nebyl právní nárok, mohlo být podmíněné a mohlo být odňato. ÚPN — plné znenie ↗

Kodex k tomu přidává sazebník dávek. Paragraf 254 určuje dávku za úřední výkon při osvobozeních podle paragrafu 255: za osvobození z paragrafu 1, tedy z toho, že je člověk podle předpisu Žid, částku od 1 000 do 500 000 korun, za osvobození z paragrafu 2 od 500 do 100 000 korun a za osvobození z jednotlivých ustanovení od 10 do 300 000 korun. Potvrzení, že někdo není Žid, stálo 10 korun. Projekt Slovenské národní galerie o válečném státě uvádí, že prezidentských osvobození bylo přibližně 1 100 a udělovala se za značně vysoký poplatek. Sazebník přímo v předpisu ukazuje, že vysoká cena nebyla úřední praxí na okraji, ale součástí normy. Slovenská národná galéria ↗ Počet rozhodnutí přitom není počtem chráněných lidí. Ústavní zákon z roku 1942 rozšířil vynětí i na manžela, nezletilé děti a v některých případech na rodiče, a Ústav paměti národa uvádí, že výjimky udělované prezidentskou kanceláří ochránily před deportacemi asi 20 000 lidí. ÚPN ↗

Pod kodexem je osm podpisů členů vlády: Tuka, Sivák, Mach, Pružinský, Fritz, Medrický, Stano a Čatloš. Prezident Jozef Tiso pod ním není a nemusel být, protože vládní nařízení na rozdíl od zákonů nepodléhala schválení Sněmu ani prezidenta. ÚPN ↗ To samo o sobě nevypovídá nic o jeho politické odpovědnosti a ani počet zmínek o ní nevypovídá. Jediný paragraf mu svěřil pravomoc rozhodovat o tom, na koho se celý předpis nebude vztahovat.

Deportace a zákon z května 1942

Kodex neobsahoval výslovné zmocnění k vystěhování za hranice, ačkoli zná nucené stěhování v rámci státu i Fond pro podporu vystěhovalectví Židů. První transport odjel ze železniční stanice v Popradu 25. března 1942 a směřoval do Auschwitzu. Od toho dne do 20. října 1942 bylo deportováno 57 752 lidí v 57 transportech a tuto vlnu přežilo jen několik stovek osob. SNM ↗ Deportace měly i peněžní rozměr: slovenský stát se zavázal zaplatit nacistickému Německu za každého vystěhovaného Žida takzvaný osídlovací poplatek ve výši 500 říšských marek. ÚPN ↗

Ústavní zákon č. 68/1942 o vystěhování Židů přijal Sněm až 15. května 1942, tedy téměř dva měsíce po zahájení deportací. Jeho první paragraf má jedinou větu o tom, že Židy lze vystěhovat z území republiky. Třetí říká, že vystěhovaní i ti, kdo území státu opustili nebo opustí, ztrácejí státní občanství a jejich majetek propadá ve prospěch státu, přičemž stát ručí věřitelům jen do výše hodnoty převzatého majetku. Čtvrtý ponechává movitý majetek osobám vyňatým z vystěhování, ale zakazuje jim soudně uplatňovat nárok na vrácení movitostí, které jim byly odňaty z držby podle dosavadních předpisů před 16. květnem 1942. Pátý zmocňuje vládu vydávat prováděcí předpisy nařízením „aj keby Ústava vyžadovala úpravu zákonom". ÚPN — plné znenie ↗

Zákon se výslovně odvolává na kodex. Z vystěhování byly vyňaty mimo jiné osoby, kterým prezident udělil osvobození podle paragrafu 255 nařízení č. 198/1941, a to dokud rozhodnutí platilo. Pod tímto zákonem Tisův podpis už je, spolu s podpisem předsedy Sněmu Sokola a členů vlády.

Podle Muzea holokaustu Spojených států deportovaly německé a slovenské úřady ze Slovenska přes 70 000 Židů a Němci přes 60 000 z nich zavraždili. Podle sčítání z 15. prosince 1940 přitom na území tehdejší Slovenské republiky žilo 88 951 Židů. Druhá vlna přišla po německé okupaci: od září 1944 deportovaly německé jednotky přibližně 12 600 slovenských Židů, většinou do Auschwitzu a Terezína, a německé jednotky spolu s Hlinkovou gardou zabily několik tisíc lidí ukrytých nebo bojujících s partyzány. USHMM ↗

Za těmi čísly jsou konkrétní lidé. Matildu Hraboveckou odvezli s nejmladší sestrou z Prešova přes Poprad do Osvětimi a vzpomínala na první noc v táboře. Mezi vězeňkyněmi byly dvě sestry a jedna z nich měla cukrovku. Dostala diabetický šok, její sestra volala o pomoc a do rána zemřela. „Ona byla první obětí řešení takzvané židovské otázky", řekla Hrabovecká. SNM ↗

Co tento rozbor neříká

Počítání paragrafů měří, čemu předpis věnoval prostor. Neměří míru utrpení, pravomoc ani odpovědnost. Z toho, že v šesti majetkových částech je 167 paragrafů a těch o označování pár, nevyplývá, že označování bylo méně kruté, a z toho, že prezident je v textu jednou, nevyplývá, že jeho role byla okrajová. Odebírání majetku a živobytí bylo součástí pronásledování, nikoli jeho mírnější alternativou.

Kodex zároveň nekonal sám a nebyl ani začátkem. Pronásledování a vysídlování se na Slovensku začaly už během autonomie na podzim 1938 a výběr právních předpisů, který zveřejňuje Ústav paměti národa, obsahuje i vládní nařízení o vymezení pojmu žid z 18. dubna 1939. ÚPN ↗ Rozbor jednoho dokumentu je proto pohled skrz jedno okno, ne celý dům. Znění samotného předpisu si může čtenář ověřit i mimo archivy. Wikizdroje ↗

Ministr zahraničních věcí Juraj Blanár ve středu prohlásil, že památný den připomíná význam ochrany míru a lidské důstojnosti, a varoval před nenávistí, rasismem a antisemitismem. SITA ↗ Čtení jmen obětí, které se k památnému dni koná v Bratislavě i v regionech, vrací paragrafům to, co z nich zmizelo — jména. Aktuality.sk ↗

Co sleduje hotinfo

Ilustrační foto: vagon Slovenských železnic v areálu Muzea holokaustu v Seredi, autor Christian Michelides, Wikimedia Commons, licence CC BY-SA 4.0.